Banská Bystrica

Protáhlý tvar Československé republiky byl překážkou pro uspokojivé pokrytí jeho území rádiovým signálem. Nejpalčivěji byl tento problém pociťován na středním Slovensku, které bylo od stanic v Bratislavě (vysílala od roku 1926) a Košicích (1927) příliš vzdáleno. Špatnou kvalitu příjmu ovlivňoval také hornatý a lesnatý charakter středoslovenského území. Počet koncesionářů v této oblasti stagnoval, tamní posluchači si zároveň na svých přijímačích ladili program výkonnějších vysílačů z Maďarska a Polska. Počátkem třicátých let začaly československé Ministerstvo pošt a telegrafů i rozhlasová společnost Radiojournal vidět řešení ve výstavbě samostatného vysílače přímo na středním Slovensku, který by program ostatních stanic prostřednictvím vysokofrekvenčních modulačních kabelů přejímal a simultánně jej v této spádové oblasti vysílal.

První krok k uskutečnění této ideje přišel roku 1933 na mezinárodní konferenci telegrafních správ ve švýcarském Lucernu, kde se Československu pro plánovaný vysílač podařilo dojednat a získat vlnu 765 metrů. Na jaře 1934 byl na středním Slovensku proveden rozsáhlý radioelektrický průzkum, který jako nejvhodnější místo pro výstavbu vysílače určil vrch Laskomer, jenž leží zhruba 6 kilometrů severozápadně od centra Banské Bystrice. V říjnu 1934 tam byla zahájena stavba provozní cihlové budovy o půdorysných rozměrech 26 x 21 metrů a výšce 14 metrů, roku 1936 vyrostla poblíž ještě ubytovna pro obsluhu vysílače. Dvojice vysílacích stožárů byla vztyčena mezi červencem a říjnem 1935. Byly vysoké 220 metrů a staly se nejvyššími stavbami v tehdejším Československu. Tyto stožáry samy o sobě představovaly dvojici vysílacích antén, zatímco třetí anténa byla zavěšena na nosné lano mezi tyto stožáry.

Na výstavbě celého areálu se podílelo několik československých i zahraničních firem. Bánská hutní společnost a Vítkovické železárny dodaly stožáry, provozní budovu postavila banskobystrická firma Gescheidt & Čatloš, vysílací zařízení obstarala pařížská Société Française Radio-électrique a cestu k vysílači na své náklady vybudovala místní komunální samospráva. Zkušební vysílání bylo zahájeno v listopadu 1935, pravidelný provoz byl spuštěn 24. května 1936.

Bánskobystrický vysílač se stal první stavbou svého druhu v Evropě, která byla pojmenována po slavné osobnosti. U příležitosti 85. narozenin prvního československého prezidenta bylo již roku 1935 rozhodnuto, že ponese název Vysielač T. G. Masaryka. Tento nápis byl verzálami také ztvárněn nad vstupem do provozní budovy. Pojmenování banskobystrického vysílače Masarykovým jménem mělo mít státotvorný význam, lze jej zároveň interpretovat jako kolonizaci slovenského území i éteru v duchu čechoslovakismu. Tezemi o státní soudržnosti Čechů a Slováků, ale také o československé kulturní jednotě byly koneckonců naplněny projevy státníků (zvláště premiéra Milana Hodžy), ministerských úředníků a představitelů místní samosprávy, které 24. května 1935 v areálu banskobystrického vysílače zazněly při jeho slavnostním otevření.

V závěrečných letech první republiky banskobystrický vysílač přejímal a vysílal zejména program bratislavské a košické pobočky Radiojournalu, v letech první Slovenské republiky zprostředkovával program Slovenského rozhlasu. Na konci srpna 1944 se však od luďáckého rozhlasu odtrhnul a jako Slobodný slovenský vysielač začal sloužit cílům Slovenského národního povstání.

[autor: Tomáš Pánek, fotografie: Archiv Českého rozhlasu]