Lány

Masaryk se začal zamýšlet nad místem svého posledního odpočinku v roce svých osmdesátých narozenin (1930). Jeho manželka Charlotta byla pohřbena na hřbitově v Lánech, rodiče –Terezie a Jozef Masarykovi – na hřbitově v Hustopeči, syn Herbert se svými zesnulými syny Herbertem a Tomášem v evangelickém oddělení Olšanských hřbitovů v Praze. V lednu 1930 se Masaryk zmínil o otázce místa svého hrobu ministerskému předsedovi Františku Udržalovi. Ten se domníval, že by prezident chtěl být pohřben v mauzoleu pod Španělským či Vladislavským sálem na Pražském hradě, a doporučoval budovaný Památník odboje na Vítkově (založen 1928), kde měly být uloženy ostatky vůdců československého odboje za první světové války a kde měla být vybudována i zvláštní místnost pro Masarykův sarkofág. Na tento plán však Masaryk odmítal přistoupit. Počátkem 30. let se objevily různé další návrhy: podle nich měl hrob být na Pražském hradě pod monolitem na třetím nádvoří či ve zvláštním, nově postaveném Panteonu; kancléř Šámal doporučoval projekt nekropole v oboře Hvězda, kde by společně s Masarykem byli pohřbeni popravení českoslovenští legionáři z Itálie, jejichž ostatky byly již v roce 1922 přeneseny do Československa.

Svou představu o místě svého posledního odpočinku svěřil prezident Masaryk v září 1930 v dopise spisovateli Karlu Čapkovi: „Chtěl bych být pochován na Olšanech jako všichni jiní, v rodinném hrobě se ženou […], aby tam bylo dost místa pro celou rodinu. Spálit ne, ani balzamovat, jen položit do země, abych zetlel.“ Proto se prezident rozhodl zakoupit místo na Olšanských hřbitovech a požádal hradního architekta Josipa Plečnika, aby vypracoval návrh hrobu a sám navrhl výzdobu. Idea hrobu na Olšanských hřbitovech více odpovídala jeho občanskému založení a preferenci jednoduchosti a prostoty; nadto zde byli pochováni popravení starodružiníci a italští legionáři a umístěny i symbolické hroby padlých v dáli.

Ani v září 1937, kdy Masaryk zemřel, nebylo však jasno o definitivním umístění jeho ostatků a hrob na hřbitově v Lánech byl považován pouze za dočasné řešení. V Národních listech vyšla zpráva, že nakonec budou ostatky uloženy v mauzoleu Památníku osvobození na Vítkově, kde byl vybudován Masarykův sarkofág z černého mramoru; za realizaci této varianty se angažoval především ředitel Památníku generál Rudolf Medek. A opět se objevily alternativní návrhy, kde by měl být prezidentův hrob: mauzoleum na Bílé hoře, hrobka po boku českých králů či národní mauzoleum na Petříně.

Masarykovy ostatky nakonec spočinuly v jednoduchém venkovském hrobě na pravé straně dolní části lánského hřbitova, o niž byl původní hřbitov roku 1927 rozšířen. Šlo vlastně o hrobku vyzděnou bělošedými cihlami a překrytou betonovými deskami, které byly posléze zahrnuty hlínou a osazeny travou. Hrob byl posléze upraven jako zahrádka se zeleným trávníkem a lípami, ohraničená dřevěným plůtkem. Z nedalekého původního hrobu z roku 1923 sem byla 20. 9. 1937 přenesena kovová rakev Masarykovy manželky, paní Charlotty Masarykové, a uložena zde do dubové truhly. Tím se naplnilo prezidentovo původní přání, že chce být pohřben prostě se svou chotí.

Masarykův hrob se záhy proměnil v symbolické místo paměti, kam se mnozí z Masarykových nástupců na prezidentském stolci přijížděli poklonit vzápětí po svém zvolení, kde se v demokratických poměrech ve výročních dnech konaly oficiální pietní akty, kam se v čase ohrožení i nových nadějí (v letech 1938–39, 1968–69 a počátkem 90. let 20. století) pořádaly národní pouti, manifestující věrnost ideovému odkazu zakladatele československého státu, a kde se v čase nesvobody a útlaku odehrávaly tiché demonstrace českých vlastenců a demokratů.

Hrob T. G. Masaryka a jeho rodiny v Lánech byl v centru pozornosti Státní bezpečnosti  v průběhu 70. a 80. let. Aktivita bezpečnostních složek se zintenzivňovala především při příležitostech oslav vzniku republiky 28. října, nebo při výročích narození a úmrtí T. G. Masaryka. Jedno z nejvýznamnějších shromáždění u jeho hrobu, které neuniklo pozornosti StB a které se také dostalo do Situačních zpráv Federálního ministerstva vnitra ČSSR, se konalo dne 13. září 1987 a bylo spojeno s 50. výročím úmrtí T. G. Masaryka.

Situační zpráva ze září 1987 uvádí: „Dne 13. září [1987] v 11 hodin se u hrobu MASARYKA shromáždilo 150 – 200 osob, mezi nimi signatáři „charty“ ŠABATA, HÁJEK, LIS, BATTĚK, KUBIŠOVÁ, BENDA, KADLEC, PLACÁK, DANISZ, RUML a další.“ Přednesené projevy při tomto shromáždění zdůrazňovaly demokratičnost a humanitu T. G. Masaryka. Dokonce se objevil požadavek na znovuzřízení Ústavu T. G. Masaryka. Na místě se pak konala krátká mše.

Představitelé Charty 77 pak toto shromáždění označili za „první veřejné vystoupení Charty“. O symbolickém významu T. G. Masaryka svědčí rovněž fakt, že se tohoto aktu zúčastnili i mnozí západní diplomaté a novináři. Státní bezpečnost zaznamenala přítomnost zahraničních hostů ze Spojených států amerických, Velké Británie, Francie, Spolkové republiky Německo nebo z Rakouska.  

Po tomto shromáždění se pak až do listopadu 1989 žádná podobná akce, o které by Státní bezpečnost informovala ministerstvo vnitra, již nekonala.

[autoři: Dagmara Hájková, Miroslav Lacko, fotografie: ÚTGM]