Filadelfie
Deklarace společných cílů Demokratické středoevropské unie
Dne 26. října 1918 se T. G. Masaryk účastnil na slavnostním aktu podepsání Deklarace společných cílů Demokratické středoevropské unie. Celá iniciativa a jednání začaly už v září stejného roku v New Yorku. Jednalo se o politicky orientované shromáždění, kterého se účastnili zástupci národů střední a jihovýchodní Evropy. Na celé organizaci se významně podílel Herbert A. Miller, profesor univerzity v Oberlin College.
Výsledkem setkání bylo memorandum zaslané prezidentu Wilsonovi s požadavkem na rozbití Rakousko-Uherska v důsledku války. Zároveň zde vznikla myšlenka vytvoření společné organizace národů střední Evropy, která byla slavnostně prohlášena v následujícím měsíci. Jednalo se o obdobu římského Kongresu utlačovaných národů z dubna 1918, z kterého americká vláda dostávala pravidelné zprávy od svého vyslance Thomase N. Page. Ten informoval vládu spojených států, že kongresu se účastní mj. zástupci Čechů, Slováků, Poláků a Jihoslovanů.
Akt podepsání a vyhlášení deklarace byl záměrně situován do Filadelfie. Šlo o společný návrh H. A. Millera, G. Borgluma a filadelfského novináře Henryho B. Broughama, který vznikl krátce po doladění textu československé deklarace nezávislosti. Tu Masaryk podepsal 18. října 1918 ve svém bytě (kanceláři) ve Washingtonu bez přítomnosti novinářů a blesku fotoaparátů. Paralelu s vyhlášením americké deklarace nezávislosti na Velké Británii měl nést akt Demokratické unie. Jeho uspořádání v „americkém stylu“ bylo důležitým faktorem k představení myšlenky a její přiblížení americké veřejnosti. Proto byl koncipován jako velké představení odkazující se na 4. červenec roku 1776. Pro potřeby „inscenace“ organizátoři pořídili u filadelfského obchodníka Johna Wanamakera repliku pera, kterým byla podepsána Deklarace nezávislosti. Tento obchodník pro pořádání konference zapůjčil i několik židlí v koloniálním stylu, dokreslující atmosféru původní události. Paralelu mezi oběma událostmi umocňovalo ohlášení úderem na Zvon svobody. Nebylo samozřejmě možné použít americkou památku, proto byla zajištěna její replika. Díky záměru celou akci pojmout jako propagaci osvobozovacího hnutí středoevropských národů byl slavnostní závěrečný den konference Unie velkoryse fotograficky zdokumentován.
Ve dnech 23. a 24. října se ve Filadelfii v americké Síni nezávislosti uskutečnila vůbec největší akce Demokratické středoevropské unie – kongres, který byl jejím ustavujícím sjezdem. Akce se zúčastnili zástupci Čechů, Slováků, Poláků, Ukrajinců, Rusínů, Rumunů, Litevců, rakouských Italů, tureckých Řeků a Albánců. Základ unie tvořila dohoda mezi Čechoslováky a Poláky, k nimž se následně přidali ostatní. V čele organizace stanul Masaryk, iniciátor celé myšlenky Herbert Miller se stal výkonným ředitelem, místopředsedou pak byl zvolen polský klavírista a politik Ignacy Jan Paderewski.
Konference připravila dva základní dokumenty: Deklaraci společných cílů nezávislých středoevropských národů (text zřejmě vznikl v prostředí amerických organizátorů) a Souhrn zásad Středoevropské unie, obsahující nástin cest k přátelskému soužití a všestranné spolupráci nových států. Text tohoto prohlášení přečetl Masaryk na filadelfském náměstí dne 26. října 1918. Pod závěrečnou deklaraci unie připojili svůj podpis i zástupci Arménie a sionistických aktivistů z Palestiny.
Celou událost podpisu ohlásil Zvon svobody Demokratické středoevropské unie. Nejednalo se o přímou kopii amerického Zvonu svobody, ale i tak měl tento objekt významnou symbolickou hodnotu. Po skončení Velké války byl převezen do Československa. Některé zdroje přitom uvádějí, že se jednalo o dar amerických krajanů nové republice. Zvon byl ovšem majetkem Demokratické středoevropské unie, proto nemohl být darován československými krajany. Dostal se do Podkarpatské Rusi jako symbol jejího osamostatnění v září 1919 rozhodnutím zasedání Demokratické středoevropské unie. Ze zprávy Unie vyplývá, že platbu za dopravu musel zaplatit československý stát. Zvon byl poté několik let umístěn v Užhorodě, později převezen do Prahy. Bez poškození přečkal druhou světovou válku a v 60. letech 20. století byl převezen do kostela sv. Antonína Paduánského na pražském Strossmayerově náměstí, kde je dodnes instalován ve věži.
[autor: Viktor Pavlíček, fotografie: ÚTGM]
