Praha – Staré Město
Ústav T. G. Masaryka
Instituce, pečující o odkaz T. G. Masaryka, především o jeho archiv a knihovnu a o vydávání jeho spisů; historicky první „prezidentská knihovna“ v Evropě. Založil ji prezident Masaryk 23. 7. 1932 jako nadaci: podpisem Věnovací listiny jí daroval svůj soukromý archiv, knihovnu a sbírku darů, které ve své prezidentské funkci dostal (tzv. muzeum), a zabezpečil ji finančně. V intencích zakladatelových měl ústav pečovat o archivní fondy, jež vznikly během Masarykova vědeckého a politického působení a obsahovaly významný dokumentární materiál k novodobým českým dějinám, a po desetiletí soustavně budovanou knihovnu, čítající v roce 1932 na sedmdesát tisíc svazků a představující jednu z největších soukromých knižních sbírek ve střední Evropě. Zatímco archiv měl mimořádnou politicko-historickou cenu, knihovna představovala jedinečnou hodnotu kulturní: soustřeďovala bohatou literaturu ze všech vědních oblastí, jimž Masaryk věnoval svoji pozornost (filosofie, sociologie, politické vědy, historie, literární historie, psychologie, právo), ale též soudobou domácí a zahraniční beletrii a celé ročníky různých periodik. Tyto fondy měl ústav zpřístupnit ke studijním účelům, knihovnu dále systematicky doplňovat, edičně připravovat a vydávat zakladatelovy spisy, rozvíjet a podporovat badatelskou a publikační činnost v oborech, kterými se Masaryk zabýval. Řízení ústavu, sídlícího v počátečním období své existence na Pražském hradě, převzalo sedmičlenné kuratorium, které prezident jmenoval z osobností, těšících se jeho důvěře; první kuratorium tvořili Alice Masaryková, Edvard Beneš, prezidentův soukromý knihovník Oskar Odstrčil, literární tajemník, archivář a editor spisů T. G. Masaryka Vasil Kaprálek Škrach, právník, politik a důvěrný přítel Masarykovy rodiny František Veselý, přírodovědec a filosof Emanuel Rádl a prezidentův osobní tajemník Antonín Schenk. – Činnost instituce, jež byla prakticky zahájena až v polovině třicátých let, i přípravy k vybudování jejího samostatného reprezentativního sídla v západní části Letenské pláně v Praze přerušilo rozbití Československa a nacistická okupace v březnu 1939. Na podzim 1938 byl ústav narychlo vystěhován z Pražského hradu do činžovního domu ve Verdunské ulici v Dejvicích, který jeho kuratorium z nadačních prostředků zakoupilo, v červnu 1940 byl přejmenován na Studijní knihovnu filosofickou a konečně v dubnu 1941 okupanty zlikvidován, jeho prostory obsazeny gestapem a sbírky uloženy v depozitářích pražské Univerzitní knihovny v Klementinu. V červnu 1945 byl obnoven a postupně převzal všechny své fondy, které se pak v letech 1945–51 třikrát stěhovaly, neboť ústav stále postrádal odpovídající budovu: nejprve zpět do Verdunské ulice, v roce 1949 do Kramářovy vily a konečně roku 1951 do sídla České akademie věd a umění a posléze Československé akademie věd na Národní třídě. Nový rozběh jeho činnosti však zkřížil komunistický převrat v únoru 1948: počátkem roku 1954 byl podruhé ve své krátké historii z politických důvodů zrušen a jeho fondy byly rozděleny mezi Ústav dějin KSČ (Masarykův archiv a nejcennější část knihovny), Univerzitní knihovnu a Základní knihovnu Československé akademie věd. Pokusy o jeho obnovu v době demokratizačního procesu 1968–69 skončily v důsledku dalšího politického vývoje neúspěchem.
1932–54 ústav postupně řídili V. K. Škrach (1932-40), Oskar Odstrčil (1940–41 a 1945–51) a Josef Navrátil (1951–54); v čele kuratoria se vystřídali František Veselý (1934–35), Edvard Beneš (1935–38, 1945–48), František Fajfr (1948–54, 1968–69), Jan Patočka (1969). – Krátce po pádu komunistického režimu, 4. 1. 1990, rozhodl nově zvolený prezident Václav Havel o obnově Ústavu T. G. Masaryka, který pak restituoval většinu svých někdejších fondů, ale nikoliv své nadační jmění. Ředitelem ústavu byl jmenován historik Karel Kučera, ten však již začátkem února 1990 zemřel a na jeho místo nastoupil historik a jeden z aktivistů předlistopadového disentu Jaroslav Opat; současně došlo k obnovení kuratoria ústavu pod předsednictvím filosofa Josefa Zumra. Přestože podle původních představ měl ústav působit při Kanceláři prezidenta republiky, nebyly ani ze strany Kanceláře, ani dalších státních orgánů učiněny žádné podstatné kroky k zajištění jeho faktické existence, sídla a činnosti. V následujících letech bojoval o přežití: chyběly mu finanční prostředky (své aktivity financoval z jednorázových státních příspěvků a sponzorských darů), potřebné pracovní prostory (sídlil ve třech propůjčených kancelářích ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Jilské ulici) i archivní a knihovní depozitáře. Vzdor této své situaci zahájil vydávání souborné edice Spisů T. G. Masaryka, uspořádal několik mezinárodních vědeckých konferencí a podstatně se podílel na popularizaci i obraně odkazu T. G. Masaryka v české veřejnosti 90. let, přičemž úzce spolupracoval s Masarykovou společností. Neutěšenou situaci nakonec vyřešilo začlenění ústavu do rámce Akademie věd České republiky: 1. 4. 1995 vznikl Masarykův ústav Akademie věd České republiky, který byl pověřen úkoly, zakotvenými ve Věnovací listině Ústavu T. G. Masaryka z roku 1932 a který převzal do své správy Masarykův archiv i knihovnu. Paralelně zůstala zachována nadace Ústav T. G. Masaryka s vlastnickými právy k Masarykovu archivu a knihovně a autorskými právy k Masarykovým spisům, jež byla 1998 přeměněna v obecně prospěšnou společnost (Ústav T. G. Masaryka, o. p. s.) v čele se správní radou pod předsednictvím Josefa Zumra (1998–2010), posléze Jana Zouhara (od 2010); úzce spolupracuje s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR, podílí se na vydávání Spisů T. G. Masaryka a vyvíjí vlastní ediční činnost.
[autor: Josef Tomeš, převzato z připravované Encyklopedie života a díla T. G. Masaryka]
